NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je pravdou, že na radnici naší Metalopole přistupujeme k většině CD od francouzského labelu Adipocere s mírným despektem, bezbřehou pýchu promo letáků odměňujeme pohrdavým smíchem a ve finále zcela po zásluze přidělíme nelichotivé hodnocení. V případě kapely FURIA si ale předem dovolím malý luxus a prozradím vám, že tentokrát se žádná velká tragedie konat nebude…
Šestice hudebníků z Maconu hraje (jak praví promo-sheet) melodický heavy/death metal. To je ovšem charakteristika velmi chatrná a zcela nepřesná. Se souslovím „death metal“ má FURIA spojitost pouze v hlubším hrdelním projevu zpěvákově, hudebně se jedná především o symfo/speed. Dominantní úloha byla svěřena klávesistovi Mehdimu, jehož rejstříky vůbec neohromují přílišnou originalitou, ale zase dokáží navodit správnou atmosféru. Symfonická pompa byla navíc umocněna účastí živého orchestru při nahrávání. Je velká škoda, že klapky jsou vytaženy hodně vysoko a nedávají tak moc šancí vyniknout oběma sekerníkům ani Damienovým flexibilním hlasivkám, které jsou místy doslova pohřbeny pod přívalem zbytečného klávesového exhibování. Tady produkce FURIA ztrácí dech a tolik potřebný drive. Přitom by stačilo přihodit pár nekompromisních ostrých riffů, povzbudit rytmickou sekci k rychlejšímu tempu a výsledek by působil mnohem méně rozpačitěji. Problémem druhým je přílišná stylová roztěkanost. Rozhodně vítám, když kapela volně přechází mezi styly a nebojí se experimentovat a kombinovat, ale proč to dělat tak frekvenčně jako FURIA? Často je ke slyšení velmi zajímavý moment, ale záhy je naprosto necitlivě přetnut jiným o poznání otřepanějším motivem, nebo narušen všudypřítomným klávesovým trylkováním.
FURIA jednoduše potřebuje pořádně vyzrát a ujasnit si své stylové směrování. Produkce působí velice barevně a na poslech velmi příjemně, leč v konečném důsledku zcela inkonzistentně. Do příště by tedy bylo dobré schladit Mehdiho entusiasmus, pořádně posílit údernost kytarové sekce a tím vytvořit jakousi páteř nebo opěrný bod, na kterém by se dalo dále stavět.
Co se týče katalogu labelu Adipocere Records, FURIA představuje jednu z lepších alternativ výběru. Celkově ale zatím berme „Jezero slz a krve…“ jako počin kapely, která má své rezervy a může v budoucnu třeba i překvapit.
6 / 10
Damien
- zpěv
Seb
- kytara
Mick
- kytara
Guillaume
- baskytara
Julien
- bicí
Mehdi
- klávesy
1. Ferme Les Yeux…
2. Un Lac De Larmes Et De Sang
3. Elmira, L’Image D’ Un Destin
4. Les Révélations D’ Un Temps Passé
5. Auto-Psy D’ Un Damné
6. Mécanique De L’Infamie
7. Le Jugement D’ Une Conscience
8. Les Deux Mondes…
9. Mental En Perdition
10. Mémoires D’ Outre-Tombe
11. Saďlen…
12. …L’Oratoire De La Folie
13. La Mort De L’ Âme
Un Lac De Larmes Et De Sang… (2003)
A La Quête Du Passé (2002)
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, talk a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.